Přejít na obsah
Úvodní obrázek

Biofarmáři všechny krize zvládli. V hospodářství i v manželství

Název tisku: Mladá Fronta Dnes

Vydání: 26. 7. 2011

Článek: Stáhnout v PDF (73 kB)

Obrázky článku: Strana 1, Strana 2

Ing. Miroslav KadeřávekVĚCOV Práce, práce a zase práce. Přesné to prý čeká ty, kdo se rozhodnou ve velkém formalit a k tomu zvolí způsob bio. Manželé Miroslav a Jana Kadeřávkovi, kteří mají ve Věcově největší ovčí ekofarmu na Žďársku, přiznávají, že museli překonat i krize. Nadšencům, kteří plánují podobný způsob života, by poradili, ať zváží všechny rizikové faktory. Oni jich prý měli víc než dost, což si ale uvědomili, až když byly věci v běhu. ,,Nakonec jsme to zvládli. Asi proto, že jsme věřící. A jsme oba dříči,“ říká Jana Kadeřávková.

Po letech se propracovali k tomu, že mohou vyrazit na dovolenou, a je dokonce čas i na koníčky. Miroslav hraje na varhany, vede pěvecký sbor, jezdí na motorkářské srazy a před nedávnem přibyl k jeho koníčkům i živý kůň. Jeho žena vytvořila na farmě nové prostory, kde ubytovává turisty.

Jaké byly ty rizikové faktory?

Jana: To, že jsme neměli s farmařením žádné zkušenosti ani zemědělské vzdělání, byl asi ten nejmenší. Zásadnější bylo, že jsme žili v jedné domácnosti s mými rodiči, kteří měli na hospodaření jiný názor než my, že jsme se starali o nemocnou babičku a o nemocné dítě, že jsme pocházeli s mužem z rozdílného prostředí – on z Prahy, já z vesnice – a najednou jsme spolu začali trávit 24 hodin denně.

,,Základní ovčí stádo je 200 kusů matek a jehňat je kolem 250 kusů, k tomu jsou čtyři berani.“ Miroslav Kadeřávek, Věcov

Co jste dělali, než jste začali hospodařit?

Miroslav: Já jsem chemik a manželka porodní asistentka. Pracoval jsem v cukrovaru, a když jsem se po svatbě přistěhoval do Věcova, dělal jsem nějakou dobu vodohospodáře v jimramovském družstvu.

Jak se stalo, že jste se pustili do hospodaření?

Miroslav: Rodiče ženy dostali na začátku 90. let v restituci majetek. Pozemky, a dokonce i stroje, osivo, krmivo a peníze, což nebylo obvyklé. To byl asi hlavni impulz. Začali jsme na prvních 25 hektarech. Byli jsme jedni z prvních, kdo začali ve Věcově hospodařit.

Proč jste se rozhodli chovat ovce?

Miroslav: Chovali je tady i rodiče ženy, asi patnáctihlavé stádo. Tak že nám mohli předat zkušenosti, alespoň ty záhumenkářské. Na velký dobytek jsme si netroufali. Pořídili jsme si ovcí hned 80 kusů a zanedlouho jich byla stovka. Ten první rok byl ale dost kritický.

V čem?

Miroslav: Hodné ovcí nám tehdy uhynulo a vypadalo to, že budeme muset po několika měsících skončit. Pak se to změnilo. Ale trápili jsme se tím a přemýšleli i dlouho potom, co jsme vlastně tehdy dělali špatně. Dodnes jsme to nezjistili.

Jaké byly ty začátky?

Miroslav: Koukali jsme kolem. Jak to dělají jiní zemědělci, a učili se za pochodu. Někdy i metodou pokus-omyl, například jsme pořídili nevhodný stroj, který byl už zastaralý. Pak jsme se s ním dřeli pět let, než jsme mohli koupit lepší a modernější.

Jana: Každou chybu musí člověk zaplatil – penězi, časem a nejčastěji prací. To platí i v zemědělství. Někdy ale zemědělec doplácí i na okolnosti, za které nemůže. Postupně se je snažíme předpokládat a předejít jim nebo aspoň zmírnit následky.

Jaké to je, když se z chemika a zdravotní sestry stanou zemědělci? Nestýskalo se vám někdy po vašich původních profesích? A nechtěli jste se k nim vrátit?

Miroslav: Mně se nestýskalo, já jsem se pro farmaření nadchnul.

Jana: Mně se stýskalo a jednu dobu jsem o návratu na porodní sál vážně přemýšlela. Jenže když bych to udělala, farma by asi skončila. Jeden člověk by to nemohl zvládnout.

Miroslav: To je pravda. Nevím, co bych sám dělal.

Co bylo nejnáročnější?

Miroslav: Fyzicky to vydržet. Když je člověk z. Prahy, žil většinu života jako student a pak chvíli pracoval v laboratoři nebo v kanceláři, je to pro tělo obrovská změna. Na to jsem připravený opravdu nebyl.

Jana: Vydržet to psychicky. Na práci jsem byla celkem zvyklá, ale ne na stres. Když jste s partnerem doslova pořád, ukážou se i ty třecí plochy, na které by nikdy nedošlo, kdybychom měli každý své zaměstnání. Mé navíc po práci kolem ovcí a toho, co s nimi souviselo, čekala domácnost a starost o děti a o babičku. K tomu se občas rozhořely spory dvou generací a unést pocit, že z toho nemůžu vyjít, bylo těžké. Jsem totiž jinak nekonfliktní a společenský člověk.

Jak jste se s tím vším vyrovnali?

Miroslav: Něco vyřešil čas a něco jsme museli začít řešit my. Na fyzickou práci si člověk zvykne. Horší je asi ta psychická nepohoda.

Jana: Domácnosti – naši a rodičů – jsme rozdělili, děti vyrostly a potřebovaly nás už méně, babička tady, snad spokojeně, dožila a situace ve farmě se stabilizovala, už to nebyla tak velká dřina jako ze začátku. Ale na to, abychom dali do pořádku náš vztah, jsme potřebovali cizí pomoc. Hrozil totiž rozvod. Věci, které nás roky trápily, jsme neřešili. Nebyl čas a vlastně jsme to ani neuměli.

Kdo vám pomohl a proč jste se nerozvedli?

Miroslav: Částečné nám pomohl křesťanský ekumenický projekt, který se jmenuje Manželská setkáni. Jednak jsme zjistili, že nejsme zdaleka jediná dvojice, která se ocitla v krizi a nechce zatím kapitulovat, ale naučili jsme se taky věci, o kterých jsme dřív neměli ponětí.

Co třeba?

Jana: Třeba jak spolu komunikovat, abychom si vzájemné neubližovali, jak jeden druhému naslouchat, jak nenechat problémy ve vztahu zajit do neúnosné míry, jak si sdělovat pocity a jak se navzájem respektovat. Mluvili jsme o ženských a mužských potřebách a pochopili jsme. Jak nás ovlivňuje třeba náš vztah k dětem, k penězům, k rodičům a podobné.

Podařilo se ty poznatky uvést do praxe?

Jana: Snažíme se o to denně. Není to ale tak, že by se z nás najednou staly dvé vrkající hrdličky. Konflikty se čas od času objeví, ale už k nim přistupujeme víc s rozumem a nenecháme se jimi vláčet.

Vraťme se ještě k farmaření. Jaké plemeno ovcí chováte?

Miroslav: Merinolandschaf, které je vyšlechtěné na maso. Začínali jsme ale s ovcí německou dlouhovlnnou, kterou jsme postupným křížením přešlechtili. K nim jsme ještě dokoupili část ovcí plemene Suffolk, to jsou ty s černou hlavou.

Jaké jsou přednosti těch plemen?

Miroslav: Merinolandschaf má asezonní říji, takže se dá připouštět téměř celý rok a dá se vykrmovat do větší váhové kategorie. Suffolci zase méně trpí na hnilobu paznechtů, což je výhoda.

Kolik ovcí teď máte? A na kolika hektarech farmaříte?

Miroslav: To základní stádo je 200 kusů matek a jehňat je kolem 250 kusů, k tomu jsou čtyři berani. Zemědělské půdy máme dnes 114 hektarů, z toho jsou čtyři hektary půdy orné. Zbytek jsou louky a pastviny. Z těch máme seno pro vlastní užitek, ale taky ho prodáváme. Ovcí by se tu uživilo mnohem víc, ale už bychom to pracovně nestíhali. Bahnění, stříháni, zkracování paznehtů, odčervování… A kdyby jich bylo zase výrazné míň, než jich máme, nesplnili bychom zatížení na hektar a nedostali dotace. To by pro nás bylo likvidační.

Jak se pozná, že jste ekologická farma? Co děláte jinak než běžní zemědělci?

Miroslav: Pozná se to na ceduli před domem. (smích) Musíme samozřejmě hospodařit podle ekologických předpisů, zjednodušené – nesmíme hnojit, používat chemické postřiky, máme dvojnásobné ochranné lhůty u léčiv, chováme méně ovcí na hektar a ve stáji musí mít zvířata taky větší komfort. Kdybych nebyl eko, nemusel bych ohradníky podsekávat, ale trávu bych likvidoval chemicky, stejné tak šťovík, který musím neustále sekat, aby se nepřemnožil.

Pouští se dnes ještě lidi do biochovu ovcí? A umíte si představit, že byste s farmařením začínali dnes?

Miroslav: Dnes se spíš objevují ti drobnochovatelé, kteří mají třeba pět, šest ovcí. Ale i díky nim stav ovcí v republice roste. Je jich asi 200 tisíc, takže nevymřou. A do farmaření bychom se teď asi nepustili, protože už nejsou volné pozemky.

Kdy byly podmínky pro hospodaření nejlepší?

Miroslav: Těsně před vstupem do EU, kdy ještě nebyla tak rozbujelá byrokracie a o chovná zvířata byl velký zájem, protože zemědělci měli strach, že dojde k zastropování a budou povinné kvóty na ovce. Tehdy byly taky větší dotace na zvířata a menší na pozemky. Říkali jsme tomu v legraci ,,období zlatého rouna“. To byla doba v 19. století, kdy výrazné stoupla cena ovčí vlny.

Jak jde vlna na odbyt dnes? A jak to je se skopovým a jehněčím masem?

Miroslav: O vlnu je zájem čím dál menší. Dřív jsme za ni dostávali ovčí přikrývky a ty jsme pak prodávali. Ale o ty už lidi nestojí, tak si za vlnu bereme sůl pro ovce. O maso se zase zájem mírně zvyšuje.

Za kolik se dá kilo jehněčího pořídit?

Miroslav: U nás v mase za 160 korun, a když si koupíte živé jehně, tak je kilo za 50 korun.

Co vás na práci ve farmě nejvíc baví? V čem se realizujete?

Miroslav: Mé baví vlastně všechno, co se točí kolem zemědělství a chovu. Ve farmaření jsem se našel. Jsou ale věci, na které má větší nadáni Jana. Například pomoc při bahnění, tedy když se rodí jehňata.

Jana: Nevím, jestli je to tím, že jsem porodní bába, ale baví mě to. Taky se realizuji ve všem, co souvisí s turistikou. Sama jsem si vymyslela a navrhla prostory pro ubytování, řídila jsem stavbu, sháněla řemeslníky i vybavení a teď se starám o to, aby ubytování bylo využité a aby se tu hostům líbilo, jinak mám na starosti ještě odbyt zvířat, masa, sena a účetnictví.

Co je při farmaření důležité?

Miroslav: Neřekneme nic objevného. Nebýt líný, zhýčkaný – jsou chvíle, kdy bez ohledu na okolnosti i na to, jak se cítíte, musíte udělat, co je potřeba. Když se rodí jehňata, musí se ovcím pomoci a dát pak ovci s jehnětem zvlášť, protože když to uděláte o pár hodin později, už to jehně matka nepřijme a hrozí mu, že umře hlady. Takových věcí, které zkrátka nesnesou odklad, je v zemědělství plno. Setí, sklízení sena a senáže…

Jana: A trpělivost. Nemyslet si, že nějaký efekt přijde hned, ale umět počkat. A smířit se s tím, že jsou věci, které člověk neovlivní.

Jitka Voglová